Krize je příležitost k novým konceptům
Často se stává, že člověk potřebuje ke svému konání nějaký impuls. Bude v tom něco psychologického, protože racionálně není důvod na něco čekat či něco odkládat. V době šíření nákazy coronavirem COVID-19 jsem se i já, s využitím onoho impulsu, rozhodl založit blog a přidat svou pověstnou trošku do mlýna. Mými tématy budou především ekonomie, politika a průmysl, ke kterým mám nejblíže. Níže tedy má prvotina k ekonomickému řešení současné krize.
Jen pomalu se snažíme uchopit a „pobrat“ dopady šíření nákazy virem COVID-19 po celé planetě. To, co se zprvu zdálo jako izolovaná nákaza kdesi ve vnitrozemské pevninské Číně se v průběhu 3 měsíců stalo lidskou, humanitární, lékařskou i ekonomickou tragédií.
V době psaní tohoto článku 25.3.2020 je zcela zřetelný rozměr lidské tragédie. Lidem umírají blízcí. Lékaři v nejzaraženějších regionech světa svádí často nerovný souboj s virem, který u některých pacientů vyvolává selhání orgánů v důsledku neadekvátní reakce imunitního systému. Proto musí lékaři i vědci hledat experimentální přístupy k léčbě za použití preparátů původně určených na léčbu jiných nemocí.
Ekonomové mají v řešení situace podobně významnou úlohu jako lékaři. Pravda, aktuálně jim na jednotkách intenzivní péče pod rukama nikdo neumírá. Situace v hospodářství je klidnější jenom zdánlivě. Samotný údaj o růstu/poklesu HDP je často poměrně abstraktní a laickou veřejností těžko pochopitelný. Toto nepochopení je ještě umocněno značně subjektivním vnímáním vlastní ekonomické situace. Zamrznutí ekonomik v době celonárodních karantén bezpochyby poznáme všichni, nejen aktuálně nejvíce zkoušení živnostníci, podnikatelé v eventovém businessu, cestovní kanceláře a hospodští. Bezprecedentní stav bude v jeho detailech jistě předmětem podrobného zkoumání, ale na to bude čas, až krize odezní. V současné době je třeba hledat akutní řešení v zájmu zachování životaschopnosti ekonomických aktivit a vlastně ekonomické životaschopnosti celé společnosti a obecně mezinárodního společenství.
První krok, který bych udělal je, že po dobu trvající karantény bych prohlásil čas který uběhl od vyhlášení karantény do jejího skončení (se zaokrouhlením na celé měsíce) za neexistující z pohledu splátek úvěrů a platby pronájmů a leasingů. U čistě finančních instrumentů by plošně došlo k odkladu splátek bez navýšení úroků. V případě nájmů nemovitostí bych postupoval tak, že by nájemce zaplatil pouze statickou amortizaci ve výši řekněme 15% běžného nájmu. U ostatních technologií (automobily, stroje, technické vybavení) bych postupoval podobně jako u nemovitostí s tím rozdílem, že by tyto technologie nesměly být v době karantény využívány. Snížený nájem by se tedy týkal například leasingové splátky za výrobní linku v uzavřeném provozu, nebo leasing za vybavení pivnice, která je zavřená. Naopak například tahač s návěsem, který v době pandemie brázdí celou Evropu ve snaze zabezpečit zásobování by platil standardní leasingovou splátku, protože se jeho ekonomická aktivita nezastavila.
Výše navrhované řešení je extrémní, ale domnívám se, že je vhodným kompromisem pro všechny strany problému včetně financujících institucí a majitelů nemovitostí. Jistě, snížený tok peněz bude mít vliv na jejich cash-flow i na hospodářský výsledek. Jenže v nastalé situaci budou tratit všichni. Na druhou stranu epidemie COVID-19 je učebnicový příklad zásahu vyšší moci, na kterou se nikdo nemohl adekvátně připravit. Benefit, který získají věřitelé je dvojí: Předně sníží tlak na své dlužníky, kteří se tak v důsledku zamrznutí ekonomiky dostávají do platební neschopnosti a nutnost zaplatit splátky úvěrů a nájmy může být za aktuální situace smrtící. Pokud se dlužník dostane do insolvence, zároveň klesá pravděpodobnost splacení úvěru jako takového. Zadruhé plošný vstřícný krok podobného charakteru bude mít velmi silný psychologický efekt na dlužníky v tom, že je věřitel „nehodil přes palubu“. Dlužníci následně nebudou mít takovou averzi k čerpání úvěrů a jiného financování, kterou získali kvůli finanční krizi po roce 2008. Pronajímatelé nemovitostí analogicky neohrozí ekonomickou situaci svých nájemníků a zároveň, protože jsou často také dlužníky, nebudou ohroženi povinností v tomto období splácet hypotéky či jiné úvěry.
Výhodnost opatření o neexistujícím čase je pak nasnadě i pro vládu a potažmo státní rozpočet. Nemusí totiž výpadek příjmů firem a jednotlivců kompenzovat finančními injekcemi, který jednak představují velkou zátěž na erár, ale jsou také administrativně náročné a potenciálně zneužitelné. I pro státní správu je pak pozitivem psychologický efekt, že je vláda akceschopná a řeší skutečný problém tak, aby všechny strany, minimálně při zvážení širších okolností mohly toto opatření vnímat jako win-win situation – tedy výhodné pro všechny. Vláda by pak měla samozřejmě zvážit ještě další zásahy vztahující se na nemožnost normálně podnikat v době krize, ale ty si vyžádají svůj vlastní článek někdy příště.
Domnívám se, že navržené opatření by mělo být zavedeno plošně, to znamená předně bez zbytečné administrativy a hlavně velmi rychle. Na této frontě totiž bojujeme bitvu o stavu „po té“, kdy karanténa skončí a budeme se vracet do „normálního“ života. Na to jak normální ten život bude, má zásadní vliv, aby se nerozvrátily ekonomické vztahy ve společnosti, mezi firmami, i mezi státy.